Komunikace Českého rozhlasu kolem odchodu hudebního publicisty Jiřího Černého byla nešťastná, přiznává v rozhovoru pro Deník N generální ředitel René Zavoral. Dokonce prý kvůli tomu vynadal programovému řediteli Ondřeji Nováčkovi. Prostor pro Černého pořad Klub osamělých srdcí seržanta Pepře již ale v celostátním vysílání nevidí.

Po dvě desetiletí se nám komunistická moc snažila vnutit myšlenku, že v srpnu 68. roku se Češi a Slováci vpádu cizích vojsk na území našeho státu v podstatě nebránili, div že je nevítali. Nikoli náhodou proces postupného oklešťování nejen občanských svobod, ale veškerých známek národní suverenity zákeřně pojmenovali „normalizací“ – jako by bylo normální žít v cizím područí, nemít vládu věcí svých v rukou svých. Jestliže se na tomto místě setkáváme rok co rok, pak právě proto, že pasivní odpor Čechů nebyl všude až tak pasivní. Jen na tomto plácku položilo život 17 českých vlastenců. Nepoložili ho za pofiderní komunistické ideály, nýbrž za ideály národní svobody. Zcela neozbrojení lidé se postavili tankům a obrněným vozům. V rukou měli v lepším případě podomácku vyrobené Molotovovy koktejly, ale častěji jen státní vlajky, do kterých pak zabalovali jejich mrtvá těla. Co hůř: postavili se nevídané vojenské přesile i přesto, že komunistické vedení státu je zradilo v Moskvě.

Nade dveřmi rozlehlé kanceláře má generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral symbolické červené světlo: poděděný artefakt občasně využívaný ve smyslu „nerušit“. Ač při našem rozhovoru nesvítilo, jeho plynulý projev na libovolná témata, třeba investigativní kauzy nebo proč mu večer volají osamělí posluchači, by mohl jít rovnou do éteru.