Po dvě desetiletí se nám komunistická moc snažila vnutit myšlenku, že v srpnu 68. roku se Češi a Slováci vpádu cizích vojsk na území našeho státu v podstatě nebránili, div že je nevítali. Nikoli náhodou proces postupného oklešťování nejen občanských svobod, ale veškerých známek národní suverenity zákeřně pojmenovali „normalizací“ – jako by bylo normální žít v cizím područí, nemít vládu věcí svých v rukou svých. Jestliže se na tomto místě setkáváme rok co rok, pak právě proto, že pasivní odpor Čechů nebyl všude až tak pasivní. Jen na tomto plácku položilo život 17 českých vlastenců. Nepoložili ho za pofiderní komunistické ideály, nýbrž za ideály národní svobody. Zcela neozbrojení lidé se postavili tankům a obrněným vozům. V rukou měli v lepším případě podomácku vyrobené Molotovovy koktejly, ale častěji jen státní vlajky, do kterých pak zabalovali jejich mrtvá těla. Co hůř: postavili se nevídané vojenské přesile i přesto, že komunistické vedení státu je zradilo v Moskvě.

Jejich statečnost, stejně tak jako později zápalná oběť Jana Palacha a Jana Zajíce, nebyly marné ani zbytečné. Vzpomínáme na ně a vzpomínat budeme, tak jako vzpomínáme na bezmezné hrdinství našich parašutistů za 2. světové války, které zrůdná totalita vinila z rozpoutání nacistického teroru po likvidaci bestiálního Heydricha.

Sebeobětování ve jménu vlasti a svobody totiž nikdy nebývá marné a zbytečné. Svou čistou obětí zachránili naši lidskou důstojnost a smysluplnost naší státní existence. Nechci si přihřívat vlastní polívčičku, ale věřím, že jejich šlechetná snaha uhájit před zvůlí okupantů právě Český rozhlas nebyla čistě nahodilým počinem. Svými těly bránili náš Český rozhlas nejen proto, že v něm viděli komunikační a organizační prostředek. Doba mezitím značně pokročila a vedle přenášení informace po drátě nebo pomocí rozhlasových vln vznikly i jiné sofistikovanější technologické prostředky, Nechci se tím nikoho dotknout, ale nedomnívám se, že by někdy lidé byli schopni takového niterního vztahu, kvůli němuž by byli ochotni přinést nejvyšší oběť ve jménu obrany osobního počítače, internetového připojení či účtu na sociálních sítích.

Historie se totiž odehrává v symbolech a ty mají státotvorný a národotvorný význam, který nekonečně převyšuje jejich materiální hodnotu. Tak jako socha Svatého Václava, která nemá žádný zvláštní vojensko-strategický význam, i budova Českého rozhlasu se stala novodobým duchovním symbolem, jenž z pouhé etnické pospolitosti vytváří sebevědomý a uvědomělý politický národ. Toto posvátné místo budeme vždy uctívat s pietou a hrdostí, protože zde naši otcové přetavili bezmocný vztek a ponižující frustraci ve smysluplný hrdinský čin. Za vedení a celý kolektiv Českého rozhlasu vám chci slíbit, že se vždy a za všech okolností pokusíme dostát této zavazující historické roli.

Čest památce těch, kdo zde položili životy za naši svobodu.

Předneseno jako projev u příležitosti pietního aktu obětem okupace 1968 - Praha, 21. 8. 2018.