Vážení přítomní, dámy a pánové. Někteří se ptají, co vlastně připomínáme rok co rok v den 21. srpna? Vždyť to není slavné výročí spojené s nějakou vítěznou kapitolou českých dějin, na kterou bychom mohli být obzvlášť pyšní!

Není to připomínka válečného triumfu českých zbraní nebo oslava vynalézavosti českého umu a tvůrčího genia našeho národa. Je to výročí zrady a hanby, za níž jsme my nebo naši rodiče pykali dalších 20 let poté.

A přece jen událost, která se odehrála 21. srpna roku 1968, rozhodně stojí za silnou připomínku. Obzvlášť právě nyní, kdy ze všech stran doléhají zvěsti o bezprostřední válečné hrozbě schopné vyvrátit náš křehký mírový řád.

Ta hrozba je globální, tudíž platí i pro náš region, platí pro existenci naší země a našeho národa. A opět, stejně jako tehdy, nebezpečí vychází z téhož geopolitického zdroje. Bylo by pošetilé v takový okamžik ignorovat vlastní zkušenost, byť by byla nesnesitelně hořká.

Připomínka okupace a následného ponížení našeho státu, zrady domnělých spojenců a uvržení našeho národa do otrocké závislosti na silnějším sousedovi nám umožňuje uvědomit si, proč už nikdy nechceme byt mocenskými spojenci roztahovačné a arogantní velmoci schopné vidět v nás jenom vazaly bez vlastních zájmů a vůle – a proč se naopak cítíme mnohem bezpečněji ve svazku západních zemí, s nimiž sdílíme stejnou demokratickou perspektivu.

Zároveň pravidelná vzpomínka na tragické srpnové dny roku 1968 nás nenechává zapomenout na hlavní „poučení z krizového vývoje“, abych použil tehdejší slogan proradných komunistických vůdců. Tím poučením je skutečnost, že bytostná zrada národa většinou začíná bohulibými žvásty o přání míru a klidu na práci, snahou přeformátovat skutečnost tak, aby odpor vůči agresorovi a srdnatý boj za svobodu a národní důstojnost vypadal jako záludná překážka na cestě k trvalému míru.

Ani dnes jim na tuto lež nesmíme skočit! Naštěstí i tehdy se mezi zbabělci našel statečný muž, pro něhož důstojnost národního společenství a osobní lidská důstojnost nebyly prázdnými slovy. Naše dnešní připomínka je zároveň holdem osobní zmužilosti doktora Františka Kriegela, který svou nezlomností dokázal, že prostě život v bezpráví a v nesvobodě není tím mírem, po němž bychom měli toužit.

To je také smysl obětí těch 137 Čechů, kteří se v beznadějné situaci tak či onak postavili na odpor proti okupantům a položili při tom své životy. Beze slov a bez zbytečných výkladů chápeme, za co přinesli oběť nejvyšší – no přece za důstojnost své vlasti, za důstojnost svého národa.

Nechceme-li žít v Orwellově světě, kde „svoboda je otroctví“ a „válka je mír“, pak musíme znovu a znovu připomínat události z roku 1968. Je mi to líto, ale dovolím si tvrdit, že varování, jež je v nich skryto, je dnes aktuálnější než kdy jindy.

Děkuji za pozornost!