Vážení hosté, dámy a pánové! Květnové povstání pražského lidu, jak dobře víme, začalo historickým vysíláním českého rozhlasu: „Voláme všechny Čechy!“ My, rozhlasáci, jsme dodnes hrdí na to, že právě našim předchůdcům připadla tato osudová role – vyzvat spoluobčany k ozbrojenému boji za vlastní svobodu, za obnovení státnosti, na kterou jsme vždy byli náležitě hrdí.

Příští rok od této události uplyne 80 let, ale nezdá se, že by náš pocit niterné a neokázalé hrdosti na hrdinské činy předků nějak vyčpěl a ztratil na aktuálnosti. Abychom mohli správně pochopit smysl historických dějů, musíme dobře znát a ctít jejich kontext.

Pražské povstání v žádném případě nebylo zpozdilou alibistickou reakcí na blížící se konec války – byl to projev historické intuice našeho lidu, nevyřčeného pochopení toho, že nejcennější svoboda je ta, která je vydobyta vlastní silou a vykoupena vlastní krví.

Jinak by se dalo jednoduše počkat ještě pár dní a ušetřit životy těch skoro tři tisíce Pražanů padlých v těch závěrečných bojích. Lidský život položený na oltář vlasti má přece stejnou cenu, ať již je obětován v první, nebo v poslední den války.

Komu ten počet obětí připadá příliš malý, měl by vědět, že je to dvojnásobek množství Francouzů padlých v srpnovém povstání roku 1944 v Paříži. Zato pražské ozbrojené vystoupení bylo jediným úspěšným městským povstáním 2. světové války, které skončilo naprostým vítězstvím českého lidu.

Hrdinství našich předků nám dává právo na položenou otázku, kdo nás osvobodil z nacistické poroby, bez falešné skromnosti odpovědět – nebyli to žádní zázrační cizí dobrodinci, byli to naši odvážní prarodiče, příslušníci našeho národa!

Věčným zločinem proti dějinné paměti zůstane poválečné zneuznání této pravdy komunistickými dočasnými gubernátory, pronásledování reálných velitelů a účastníků tohoto vzepětí českého ducha.

Dnešní neklidná doba plná válek, jež se odehrávají doslova za našimi humny, doba všelijakých historických pří a nečekaných úkladů nám znova a znova připomíná, že se máme v dějinách o co opřít, na co se orientovat, co obdivovat a čím pohrdat.

Proto se rok co rok scházíme na tomto místě, u naší památné budovy Českého rozhlasu, odkud v květnu roku 1945 zazněla výzva k bezpodmínečnému odporu proti ponižujícímu národnímu bezpráví. A našim kolegům a předchůdcům, jejichž jména jsou zvěčněna na deskách u vstupu, můžeme slíbit, že sem přijdeme i příště, i přespříště. Čest jejich památce!