Vážení hosté, dámy a pánové! V těchto dnech před 78 lety na tomto místě, v budově tehdy Československého rozhlasu a kolem ní, kulminoval příběh celonárodního odporu proti nacistické okupaci, příběh Květnového povstání pražského lidu.

Dodnes jsme hrdí na to, že právě náš rozhlas vyslal signál k zahájení povstání a že náš apel „Voláme všechny Čechy!“ byl vyslyšen a pochopen většinou obyvatel našeho hlavního města. Dnes po uplynutí tolika let, kdy místo tehdejších historických dějů i celá naše země, ba i celý svět se k nepoznání proměnily, se občas setkáváme s uštěpačnou poznámkou: „Co ještě chcete připomínat a slavit? Je to přece dávná minulost, která pomalu ztrácí jakýkoli výchovný smysl. Není načase nechat mrtvé odpočívat v klidu a věnovat svou energii aktuálnějším problémům, jichž dnešní doba přináší bezpočet?“

Myslím si, že právě proto, že současnost se hemží spoustou přetěžkých problémů, z nichž některé přímo ohrožují naši existenci, nesmíme zapomínat na světlé stránky naší minulosti. Na tom, že vzpomínky mají léčivou sílu, není nic objevného. Kdo si nebere poučení z historie, je odsouzen opakovat ji znovu a znovu. Je to axiom, který ještě nikdo nevyvrátil.

Ale stojí za to zdůraznit také jinou důležitou okolnost události, kterou si zde připomínáme. Svět nás vnímá optikou atentátu na Heydricha, optikou Pražského povstání, nikoli optikou druhé republiky, Protektorátu a komunistické normalizace. Proto poukazujeme na odboj z temné doby nacistické a sovětské okupace, proto klademe důraz na odkaz našeho hnutí odporu, na tři krále, na letce RAF a Chartu 77 z doby komunistické normalizace.

To je to, co chceme – aby nás svět vnímal zorným úhlem hrdinských činů a mimořádných společenských výdobytků, nikoli skrze tragické okamžiky národního ponížení, společenské rezignace a duševní pokleslosti. Takových hvězdných hodin celonárodního vzepětí a bojovného vzedmutí naštěstí nemáme ve svých dějinách málo. Máme co ukázat, na co se odvolat, za co se nemusíme stydět.

Nepřeháním, když konstatuji, že nejen náš vklad do kulturní pokladnice lidstva je úctyhodně významný, ale také v dějinách odporu proti cizímu útlaku, diktaturám, pokusům provádět územní zábory nebo zvenčí zasahovat do vnitřních záležitostí jiných států, hraje naše vlast neposlední housle.

A jedním z takových hrdinských, jak se říká hvězdných okamžiků národního vzedmutí, bylo právě květnové povstání Pražanů. Malomyslní mohou namítnout, že výsledkem celého tehdejšího boje bylo přece nahrazení jedné okupace jinou. Na to je třeba odpovědět, že ani ta druhá okupace nebyla posledním slovem dějin, i proti ní dokázali Češi bojovat srdnatě. Ano, smrt je smrt, ale rovnost ve smrti je jen zdánlivá. Co je lidstvo lidstvem, umřít za vlast, za důstojnost svého národa, za svobodný život svých dětí, vždy bylo nahlíženo jako cosi hodnotnějšího než pouhý fyzický zánik lidské bytosti.

Dnes více než kdykoli předtím a více než třeba ještě před rokem se svět stává stále méně bezpečným místem pro žití. Aby se neopakovaly hrůzy minulosti, nestačí jen vyslovovat bohulibá přání, jako že mír je lepší než válka a že všichni přece chtějí žít v míru. To, co dnes vidíme kolem sebe, je všechno jiné jen ne mír. Plameny barbarské a nespravedlivé války takřka olizují naši hranici. Aby byl mír, je třeba udusit válku v zárodku. Abychom si to uvědomili a přijali za své, k tomu slouží i vzpomínka na svaté zanícení našich předků, které je vedlo do boje za svobodu nás, jejich potomků.

Čest jejich památce!