Rok co rok se setkáváme na tomto místě, před budovou Českého rozhlasu, abychom uctili památku padlých bojovníků květnového Pražského povstání. Letos je tomu 77 let, co obyvatelé Prahy a po nich i ostatní Češi povstali proti nacistické okupaci naší vlasti. Nejednou jsme za tu dlouhou dobu slyšeli hlasy „dobromyslů“ nabádající nás k opuštění této tradice: Cožpak to nestačilo? Jak dlouho ještě hodláte připomínat tyto sice hrdinské a historické, ale přece jenom poněkud odtažité události? Copak v současném světě nejsou problémy a hrozby aktuálnější než oběti, které přinesli naši otcové a dědové za svou vlast a za naši společnou svobodu? Dnes s větší jistotou, než kdykoli předtím odpovídáme – ne, nejsou! Za rok nebo za deset let uvidíme, zda tyto dnešní palčivé problémy a mimořádné hrozby nevyčpí, neukážou se jako domnělá a pomíjivá nebezpečenství, jako pouhé přeludy na pozadí událostí, jejichž důležitost naopak má tendenci vzrůstat.

Právě opravdová, nesmyšlená hrozba, kterou je válka v našem bezprostředním sousedství, činí vzpomínky na Pražské povstání, na jeho průběh a vyústění, na bezmezné hrdinství jeho účastníků tak děsivě aktuálními. Není to polozapomenutá lekce z dějin 20. století, je to bezprostřední, oslovující žitá zkušenost, v mnoha případech takřka rodinná vzpomínka. Je to zřídlo četných ponaučení, společenských a ryze osobních. Je to pravá míra, podle které můžeme nově seřazovat morální a společenské hodnoty.

Nelítostná válka se v současné době nevede pouze v Ukrajině, ale i na bojištích virtuálních, které nejsou nijak geograficky omezené a které se bezprostředně dotýkají i nás. Málokdy byla síla této takzvané informační války tak zřetelná jako nyní, při konfliktu na Ukrajině. Pro Český rozhlas jako médium veřejné služby je tak velkým a velmi nesnadným úkolem přinášet pravdivé a ověřené informace a zároveň odhalovat propagandu a dezinformace, které se ve veřejném prostoru objeví.

Intenzita informační války může být stejně zničující jako intenzita války, která se vede pomocí tanků, bombardování a řízených střel. Zničující mohou být i její následky v podobě klamání veřejnosti, vyvolávání pocitů strachu, nenávisti či nesnášenlivosti. Ať chceme či nechceme, součástí válečného konfliktu jsme v důsledku toho my všichni. Naší velkou zodpovědností je, abychom vedli boj proti dezinformacím tvrdě, nelítostně, ale zároveň obezřetně a s chladnou hlavou. A to hlavně a především proto, abychom – třeba v dobré víře – nepodkopali základy naší demokratické společnosti, které stojí na svobodě slova, pluralitě a toleranci.

Památka na naše padlé před 77 lety a pohled na neuvěřitelnou statečnost ukrajinského lidu bojujícího, jak uznávají všichni, nejen za sebe, ale také za svobodu celého západního světa, tudíž i za naši svobodu, vyjevuje staré, ale stále platné pravdy, že jsou hodnoty a mravní zásady, které nezastarají nikdy. Že nikdy nezastará hodnota lásky k vlasti, k rodné zemi, ať již té hodnotě říkáme vlastenectví nebo patriotismus. Že vlast musí být dostatečně silná, chce-li být svobodná. Že její obránci musí být zmužilí, že vojenství není povolání včerejší, ale zatraceně dnešní a nejspíš i zítřejší. Že lidský život je hodnotou nejvyšší, leč i přesto si dovedeme představit situace, kdy je třeba ho přinést na oltář svobody, aby vůbec měl vyšší smysl.

Právě schopnost sebeobětování, schopnost překonání obranných instinktů ve prospěch hodnot a idejí odlišuje člověka rozumného od zvířete. Jsem přesvědčen, že mnozí z vás jsou schopni uvést i další pravdy a principy vyplývající ze zkušenosti květnového Pražského povstání. Právě proto, že jsou to pravdy nepomíjivé, budeme si i my vždy připomínat jejich trvalou platnost. Myslím si, že věrnost těmto zásadám předávaná z generace na generaci je právě tím poselstvím, jež padlí hrdinové zanechali nám, jejich přímým potomkům.

Čest jejich památce a věrni zůstaneme.