„Věřím ve zvýšenou produkci obsahu, jejíž distribuční platformu si ale už posluchači najdou a vyberou sami,“ říká René Zavoral, generální ředitel Českého rozhlasu, čerstvě zvolený na druhé šestileté období. Pro Médiář v prvním rozhovoru po svém znovuzvolení též říká, že „soustředění se na služby na vyžádání bude klíčové“, přičemž mladé posluchače hodlá podchytit právě na internetu. „Nedělám si iluze, že mladí začnou vnímat rádio jako generace před nimi, ale že skrze podcasty se postupem času dostanou k našim klasickým stanicím,“ věří Zavoral. Interview se dotýká plánů na společnou národní platformu pro audio, další nové digitální stanice Českého rozhlasu i hospodaření veřejnoprávního rádia.

Vaše letošní zvolení generálním ředitelem bylo ještě hladší, než to před necelými šesti lety. Jak to hodnotíte?

Čekal jsem, že se přihlásí relevantní, vážní kandidáti. Předpokládal jsem, že jich nebude 31, jako před pěti lety, kdy situace v rozhlasu byla přece jen odlišná, ale zhruba do deseti kandidátů jsem očekával. Bylo to pro mě překvapivé a nebylo to ani jednoduché, vždycky se líp soutěží, když se můžete vyhradit proti konkurenčnímu programu. Z nastalé situace jsem tedy spokojený nebyl, očekával jsem opravdu finální souboj v pětici, jako v roce 2016. Teď jsme o to byli všichni ochuzeni. Navíc pro mě volba probíhala na pozadí mnohem vážnější situace, měl jsem nemocnou dceru, přejížděl jsem tedy mezi rozhlasem a nemocnicí.

Upřímně, volbu jsem očekával až někdy v září, nicméně když radní zjistili, že jsem jediným kandidátem, který splnil kritéria, bylo logicky zbytečné provádět zužování výběru. A že se bude volit 25. srpna, jsem se dozvěděl den dopředu, od pana předsedy rady, který se přišel zeptat, jestli jsem schopen mít druhý den prezentaci, zda jsem připraven. S tím jsem přirozeně problém neměl.

Ovlivňoval jste jako generální ředitel rozhlasu, kdy volba na radě proběhne? Připomeňme, že se rozhodovalo dva měsíce před sněmovními volbami a potenciální kandidáti se možná nepřihlásili i proto, že tehdejší status quo vyhovoval nejvíc vám. Hrálo toto načasování roli?

Otázka načasování je spíš na radu než na mě. Zaznamenal jsem snahu většiny radních provést volbu dřív než na samém konci mého mandátu, tedy ne někdy na přelomu roku nebo v lednu roku příštího, ale naopak už v průběhu letošního jara. Zhlédli se mimo jiné v praxi Rady České televize, která v roce 2017 rozhodovala o řediteli téměř půl roku předtím, než měl Petru Dvořákovi vypršet jeho první mandát. A to proto, aby se volba generálního ředitele nestala součástí předvolebních a povolebních tahanic. Výběr generálního ředitele média veřejné služby má být navýsost nepolitický akt, proto mě překvapil radní Marek Pokorný, který požadoval, aby se ředitel rozhlasu volil až po sněmovních volbách. Takový požadavek mně přišel obskurní.

V roce 2015 jsem proti sobě měl kandidáty z vnějšího prostředí i zevnitř rozhlasu. Dnes už v roli generálního ředitele funguju přes pět a půl roku a rozhlas má za sebou výsledky. Proto spíš než ohledně toho, komu načasování nahrálo, kalkuluju s tím, že možní uchazeči – dokázal bych si mezi nimi představit mediální manažery zvenčí i zevnitř rozhlasu – hleděli primárně na toto. Český rozhlas nikdy nebyl v tak dobré kondici jako dnes, máme korektní vztahy s radou, její dozorčí komise funguje bezproblémově. Mám za sebou úspěšné období v čele instituce a to možná v hlavách těch, kteří uvažovali o kandidatuře, o tom, zda mě atakovat, zvítězilo víc, než to, co jste naznačoval vy.

Jaký vztah jste měl s premiérem Andrejem Babišem a s prezidentem Milošem Zemanem, dosavadními klíčovými postavami politické moci v Česku?

Vždy se musím pousmát nad obecným přesvědčením, jaké že tu panují brutální politické tlaky. Věřte, že média veřejné služby fungují nezávisle, to není klišé. Samozřejmě logické je, že generální ředitel rozhlasu či televize se pracovně nebo společensky potká s řadou politiků napříč spektrem. To je také fakt, a naprosto beztrestný a neškodný. Premiéra Babiše jsem na pracovní schůzce potkal za svůj mandát dvakrát – poprvé když šlo o DPH, než nám byla výjimka poprvé schválena, a podruhé ohledně situace v rozhlasu při koronakrizi. Za celé období jsem s ním takto mluvil dvakrát. V případě prezidenta Zemana šlo o vztahy ryze společenské, většinou jsem se zúčastnil natáčení některých rozhovorů, což mi bylo některými kritiky vyčítáno, ale byla to běžná praxe představitelů veřejnoprávního rozhlasu i soukromých rádií či jiných mediálních domů. Na nabídku prezidenta republiky potkat se jsem vždy reagoval tak, že jsem ji přijal, považuju to za slušné a korektní, jde o hlavu státu, demokraticky zvolenou. Navíc Miloš Zeman pro mě vždy byl a bude výraznou osobností polistopadového vývoje. Stejně jako jsem se potkal s premiérem Babišem či prezidentem Zemanem, potkal jsem se s předsedou sněmovny, předsedou Senátu i s dalšími politiky. Všechno to bylo na společenské, respektive ryze pracovní úrovni. A nikdy jsem od nikoho z nich nezažil, že by na mě tlačil, abychom něco nějak odvysílali či naopak neodvysílali. Výtky třeba na volebním výboru sněmovny zaznívaly, ale to považuju za standardní komunikaci. Navíc vyznávám taktiku klidného spaní – kdyby na mě někdo začal tlačit, umím se vůči tomu dobře bránit.

A proč byla ministryně Schillerová, jedna z hlavních tváří ANO, těsně před volbami na fotografii z otvírání rekonstruovaného studia Českého rozhlasu v Brně?

Nebyla pozvána jenom ona, zvali jsme řadu zástupců exekutivy a legislativy, kteří mají co do činění s tamějším děním a s Brnem či Jihomoravským krajem jako takovým. V sále tehdy byla řada poslanců a senátorů napříč politickým spektrem. Zval jsem například ministra kultury, který se ten den v Brně pohyboval, protože tam jeho strana měla mítinky, ale nepřišel. To, že pásku stříhala paní ministryně, bylo proto, že v tu dobu byla na místě nejvyšší ústavní činitelkou. Považovali jsme za otázku slušnosti přizvat ji k samotnému aktu stříhání pásky. Pro nás je nicméně klíčové vysílání a program, dali jsme si tedy pozor, aby se žádný z politiků, včetně paní ministryně, v éteru neobjevil. To jsme si velmi pohlídali. Stejně tak jsme z otevírání brněnského studia do externího prostředí neposílali žádné fotografie.

Jste v Českém rozhlasu dvacet let, na konci vašeho druhého mandátu v roce 2028 to bude už čtvrt století. Pokud se vám podaří, co jste načrtl v letošním kandidátském projektu, budete svou práci na Vinohradské považovat za dokončenou? Nebo budete chtít kandidovat znovu?

Když jsem vstupoval do prvního mandátu, zřejmě jsem si – přiznám se – dobře nepřečetl zákon o Českém rozhlasu a do funkce jsem tedy šel s vidinou „dvakrát a dost“. S předpokladem, že ani není možné víckrát než dvakrát se o mandát ucházet. Z toho mě pak vyvedli kolegové s tím, že zákon tomu hranici nedává, teoreticky tak můžete kandidovat, kolikrát chcete. Mám-li být ale upřímný, dva šestileté mandáty jsou maximum možného, chcete-li instituci něco odevzdat a něco smysluplného s ní provést. Pak už nutně upadnete do provozní slepoty. Jsem tedy přesvědčen, že druhý mandát generálního ředitele, podaří-li se mi jej naplnit do ledna 2028, bude můj poslední. Ano, budu tu čtvrt století, zároveň mi v roce 2028 bude 51 let, a to je věk, kdy ještě máte možnost po 25 letech na jednom místě jít a zkusit někde něco jiného. Pro sebe tedy považuju svůj druhý mandát za konečný.

Pojďme k vašemu kandidátskému projektu. Letos na podzim má podle něj proběhnout široký průzkum značek Českého rozhlasu a následně cílené zaměření se na „neposluchačské“ skupiny mezi lidmi mladými a těmi z nižších socioekonomických tříd. Můžete průzkum i následné aktivity přiblížit?

Průzkum je momentálně v přípravě. Proběhl tendr, teď samotná realizace, výstupy z průzkumu očekáváme do konce roku. Hodně se na ně těším. Výstupy ohledně zkoumání značky máme čtyři, pět roků staré. Průběžně si necháváme měřit poslechovost, ale je dobré se také podívat, co z našeho portfolia u posluchačů a příznivců rezonuje. Chtěl jsem to udělat právě letos na podzim, aby nové poznatky byly startovní čárou pro další období, na jejichž základě můžeme připravit novou programovou i marketingovou strategii. Pravidelně, každoročně provádíme evaluaci veřejné služby, ale chceme si ověřit či naopak vyvrátit některé aktuální hypotézy. Chci se pídit třeba po tom, zda Wave, který je úspěšný v onlinu, není jenom „pražská“ stanice, jestli rezonuje i u posluchačů v menších univerzitních městech.

Co se týče neposluchačských skupin – denně oslovujeme 1,7 milionu posluchačů, ale v Česku jich je celkem osm milionů. Na tuzemském trhu sice máme rekordní podíl 27 %, ale pořád je to necelá třetina trhu. Jedno z hesel mého projektu je univerzalita, mám totiž za to, že bychom se měli pokoušet oslovit skutečně všechny. Naše stanice vlastně cílí stále na tentýž typ posluchačů s určitým ekonomickým zázemím a sociodemografickým profilem, ale zapomínáme na posluchače s nižším vzděláním, z menších obcí, s nižšími příjmy. Řada z nich je ovšem rádiu věrná, jak poznáváme na našich regionálních akcích. Moje snaha je proto víc oslovovat i je – proto na regionálních vlnách zařazujeme bohoslužby, pro ty, kteří už nemůžou opustit domov, proto zařazujeme i sportovní přenosy, pro ty, kdo si nemohou dovolit zajít na fotbal.

Portfolio stanic Českého rozhlasu, kterých je 25, má podle vás přiznanou absenci stanice pro náctileté, což chápu jako něco mezi rádii Junior a Wave. Ty budete chtít dnes oslovit „výhradně formou digitálních audioproduktů vyrobených cíleně pro online prostředí“, jak píšete?

S nedostatečným oslovováním mladších se potýkají všechna veřejnoprávní média v Evropě, nejsme pro ně dostatečně atraktivní. Nejsou to lidé, kteří by přišli domů a zapnuli si rádio. I proto jsem zavedl pracovní skupinu pro digitální audioobsah, v čele s šéfredaktorkou Wavu Ivou Jonášovou. Mladé musíme podchytit unikátním obsahem, který nenacházejí na našich stanicích v klasickém vysílání. Problém přitom je, že když mladé zachytíme, co pak s nimi. I když se nám je podaří nějakým pořadem získat, nemáme lineární platformu, na niž bychom je mohli převést. Hledáme proto způsoby, jak je dalšími podcasty, dalším obsahem na internetu u nás udržet. To je pro nás klíčové. Nedělám si iluze, že mladí začnou vnímat rádio jako generace před nimi, ale že skrze podcasty se postupem času – jak  začnou chodit na vysokou, do zaměstnání, jak budou zakládat rodiny – dostanou k našim klasickým stanicím. Konzultujeme to s kolegy ze zahraničí, zjišťujeme, co funguje jim, co může fungovat u nás. Zatím se ukazuje, že v oblasti podcastů si vedeme dobře, byť konkurence nespí a začíná být silná.

Cílem je tedy navýšit produkci, výrobu podcastů? „Tvorba digitálního audioobsahu bude pro Český rozhlas a jeho rozvoj zásadní,“ prohlašujete ostatně v projektu. Chcete také přizvat externí talenty.

Bylo by to ideální. Vše samozřejmě závisí také na penězích, ale největší změny se dočká výroba. Všichni naši zaměstnanci k tomu budou muset začít přistupovat pod heslem „mysli digitálně“, uvažovat dvěma hemisférami. Jednu mít stále spojenou s lineárním vysíláním, druhou ale čím dál víc zapínat, protože postupně nutně musíme přejít z role vysílatele (broadcastera) do role výrobce obsahu (producera). Věřím ve zvýšenou produkci obsahu, jejíž distribuční platformu si ale už posluchači najdou a vyberou sami. Děje se to ostatně už dnes – kupříkladu když dáváme odkazy na sociálních sítě a sledujeme, jaká skupina si z nich co vysosá. Lineární vysílání tu bude dál, musíme si ale vychovat nové posluchače, nový typ publika. Technicky vzato to budou spíš konzumenti obsahu – nehezké slovo, v angličtině to zní lépe – než klasičtí posluchači stanic, oněch totemů, v zajetí jejichž kultury tu pořád ještě silně fungujeme. Pro konzumenty ovšem bude důležitý konkrétní pořad, ne která ze stanic ho vysílá. Soustředění se na služby na vyžádání bude klíčové.

Petr Dvořák navrhl už v roce 2017 společnou platformu tuzemských televizí, kterou letos v rozhovoru, který jsme spolu vedli pro týdeník Euro, nazval Czechflix. Podcasty Českého rozhlasu mají vysoké počty přehrání, zároveň veřejnoprávní rádio spolupracuje s komerčními platformami jako YouRadio nebo Podcasty.cz na Seznamu. Měla by na internetu vzniknout společná národní platforma, podobná zamýšlenému Czechflixu, pro české rozhlasové pořady a podcasty?

Takzvaný Czechflix coby plán České televize s komerčními stanicemi jsem zaznamenal, je to cesta správným směrem. Logicky bychom na rozhlasovém trhu měli postupovat obdobně, proto i my tímto směrem uvažujeme. Víte, že už nějakou dobu budujeme audioportál Můj rozhlas, ten je ale věnovaný výhradně naší vlastní produkci. Nad konceptem národní platformy plánuju – a dopředu jsem to avizoval – sednout si s kolegy z privátních rádií. V oblasti obsahu budeme mít vždy odlišné poslání, ale z pohledu technologií jsme a měli bychom být partneři. Mimo jiné proto, že mediálním institucím začínají konkurovat i původně nemediální hráči, dnes ovšem s mediálními produkty. Společná platforma, o které jste mluvil a která by nabídla české veřejnosti audioobsah na jednom místě, se tu určitě nabízí. A byl bych rád, abychom se na tom s privátním sektorem dohodli. S kolegy z komerčních rádii chci toto téma otevřít, už mě k tomu ostatně ponoukají i někteří operátoři, nejrůznější firmy, které o náš obsah projevují zájem – mají totiž platformy, distribuční technologie, ale nemají co jimi šířit.

Tolik k národní platformě. Druhá věc je podobná taková platforma na evropské úrovni. S kolegy z Británie, Nizozemska i dalších zemí o tom úzce diskutujeme. Cosi na bázi internetového přehrávače rádia se v Evropě řeší intenzivně z pohledu samotného přežití rádia jako mediatypu. Debatujeme o tom hlavně s výrobci automobilů, protože dnes v nových autech máte co dělat, abyste něco dřív tak rozšířeného, jako je radio tuner, vůbec našli. Palubní systémy vám dnes nabízejí spoustu nejrůznějších funkcí, jen ne rozhlasové stanice. Toto se dá ovlivnit pouze z evropské úrovně, z národní ne.

Generální ředitel ČT Petr Dvořák mluví o takzvaném Czechflixu jako o protiváze globálních videoplatforem, u rádia střet se zahraničním prostředí ale nebude takový – zatímco u filmů a seriálů stačí titulky a pak tato díla mohou konzumovat diváci všude po světě, rádio pracuje jenom se zvukem, pořady v češtině se tak pohybují na jiném poli než pořady v jakémkoli jiném z jazyků.

Zcela jistě, proto je také v televizním prostředí daleko větší konkurence než na rozhlasovém trhu. Přesto si myslím, že cesta do budoucnosti je skrze společnou platformu, na níž budou participovat všichni hráči. Na druhou stranu – i my zatím využíváme spolupráci s třetími stranami, jako jsou platformy typu Spotify nebo české Youradio, jde o sítě s daleko větším dosahem, než je náš, a nám to přináší ovoce. Dosáhneme na ty, kteří by se bez těchto prostředků posluchači Českého rozhlasu nikdy nestali. Jde tedy o to, hledat balanc ve spolupráci s privátními rádii a s třetími stranami a zároveň si hlídat, aby se na platformách náš obsah nerozplynul v moři jiných produktů. Dbát na branding, aby posluchači v danou chvíli vždy věděli, že si přehrávají obsah z dílny Českého rozhlasu.

Začátkem října jste spustili stanici Pohoda, už 25. program Českého rozhlasu. V projektu píšete také o plánu „digitalizovat hudební folklór“, uvažujete o „nové nízkonákladové digitální stanici vysílající čistě lidovou hudbu“. Takový obsah cílí především na starší, ale chce ho k nim dostat moderní digitální cestou. Není v tom rozpor? 

Je, celý problém tkví v tom, že v síti VKV nemáme už prostor. Nicméně naše digitální stanice jsou kromě sítě DAB vždy také k dispozici přes internet a internetová gramotnost u starších lidí je dnes už vysoká. Vždy budu argumentovat svým otcem, který až v sedmdesáti letech poznal, co jsou sociální sítě, a je na nich aktivní a zběhlý. Podobně vidíme, že počty internetových uživatelů u Dvojky či regionálních stanic jsou vysoké. Teď během podzimu opět masivně propagujeme přijímače digitálního rádia, snahou je před Vánoci podpořit tento trh obecně a také ponouknout děti a vnoučata, aby své rodiče a prarodiče přivedli k DAB.

Spuštěním Pohody jsme otevřeli cestu k dalšímu omlazování Dvojky, uvažovanou stanicí Lidovka zase využijeme folklórní nahrávky, kterých má rozhlas plné archivy, ale do klasického vysílání už je vpravit nedokážeme. Už jen zvažujeme, zda Český rozhlas Lidovka má být orientován čistě na folklór, anebo i na dechovou hudbu. Tím bychom si zase pomohli, protože dechovku bychom tak z regionálních stanic převedli na čistě digitální platformu. Vedle D-duru a Jazzu je folklór poslední z výrazných segmentů hudby, který ještě nemáme obsazen, a stejně jako v případě těchto existujících stanic půjde o nízkonákladový projekt, de facto o samohrajku. A zacílíme jím na úplně nejstarší část našich posluchačů.

Přece jen: právě u nich bych očekával největší rezistenci vůči novým technologiím, digitálnímu rádiu.

A proto, jak jsem říkal, musíme zapojit do jeho rozšiřování nejbližší rodinné okolí těchto lidí. Rezistenci očekáváme, o to víc s ní musíme pracovat, chystáme i systém jakýchsi technických hlídek v regionech, které s naladěním mohou pomoci. Strategie bude zajistit penetraci digitálních přijímačů u nejstarší skupiny posluchačů a pákou k tomu by měla být právě nová programová nabídka v digitálním prostředí. Zároveň totiž koncem letoška definitivně vypínáme šíření signálu na středních vlnách, zastaralý a velmi drahý způsob vysílání.

Po spuštění Lidovky už bude počet stanic veřejnoprávního rádia konečný?

Za mě určitě, ostatně provoz stanic také něco stojí. Dovršíme tak komplementární portfolio, tím se uzavře první fáze. Druhou fází je zmíněné oslovení neposluchačů a mladých skupin.

Mluvil jste o tom, že Český rozhlas má teď historicky nejvyšší podíl na tuzemském publiku, téměř 27 %. To jsou čísla, která ukazuje tradiční, průběžné měření poslechovosti Radioprojekt. Ten měří analogový éter. Chcete expandovat na internetu, jak se tedy díváte na měření poslechovosti v digitálních kanálech? Podotknu, že nejsilnější tuzemský internetový hráč Seznam.cz, majitel dvou menších komerčních rádií, by si představoval zahrnout do měření poslechovosti právě přehrávání přes internet. Ostatně když Seznam.cz umístí na svou homepage přehrávač rádií a agregátor podcastů, mohlo by se při zahrnutí čísel z internetu ukázat, že trh vypadá vlastně úplně jinak.

Už několik let, od doby, kdy jsem v Českém rozhlasu vedl program, se snažím radním, kteří se zajímají o kvartální výsledky poslechovosti, paralelně dodávat i online statistiky. Radioprojekt skutečně ukazuje určitou výseč trhu, postihuje analogové vysílání, ale je tu i silná digitální část – poslech rádií přes internet a poslech pořadů na vyžádání, kterou nezaznamenává. Několikrát jsme si pilotně vyzkoušeli AdMeter, crossmediální elektronické měření poslechovosti, na příští rok jsme se dohodli na silnějším panelu, abychom měli k dispozici i tuto metriku. Ta je například v Dánsku metrikou národní. Je ovšem stále velmi nákladná. V Česku bude roli národní metriky dál hrát Radioprojekt, ale je to skutečně otázka nějaké chvíle, možná let, ale určitě už ne příliš dlouhého období. I se silnými online hráči bychom se měli shodnout na společné online metrice, abychom každý nevykazovali jen svá vlastní čísla. Vždy jde o jednotnou měnu, jen taková může být hodnověrná, ideálně zaštítěná profesním sdružením jako zadavatelem takového měření. To bych do budoucna jednoznačně podpořil.

Ve svém kandidátském projektu plánujete také ustavit takzvané konsorcium partnerů, s nimiž chcete pravidelně diskutovat o dopadu a šíři služeb Českého rozhlasu. Formovat stanice má podle vás také interakce s posluchači. Co si pod tím mám představit?

Řadu úkonů provádíme na základě své programové úvahy, spoustu z nich si samozřejmě otestujeme, zjistíme, ale nebylo by od věci mít panel posluchačů, s nimiž zkonzultujeme dopředu, zda programová změna či nový typ pořadu zarezonuje v dobrém, či ve špatném. Teď to zjišťujeme vždy až ex post.

Těmi partnery by byl kdo? Výzkumné agentury?

Také, ale nejen ty. Odborné i profesní svazy, kluby, tematicky související sdružení…

Slíbil jste také vydat nová pravidla pro chování zaměstnanců a spolupracovníků Českého rozhlasu na sociálních sítích. Kdy přijdou a co by měla přinést nového? Vnitřní regule máte od listopadu 2016, už pět let.

Nová pravidla přijdou stoprocentně s novým rokem. Práce jsem pozdržel s ohledem na to, že dosud byly v práci rozhlasu prioritou volby a nechtěl jsem do nich vstupovat něčím, co by bylo pro kolegy nové. Víte, jde o oblast, která mně dělá velkou starost. V prostředí sociálních sítích se pohybuju a sleduju, jak obecně komunikace zhrubla a jak i platforma jako Twitter, která mi dřív přišla zajímavá a vnímal jsem ji jako profesní sociální síť, se zvrhla v šerednou komunikační žumpu. A sleduju také, jak se k sociálním sítím chovají veřejnoprávní média v jiných zemích.

Chtěl jsem, aby pravidla vznikla zespoda, ne že s právníky něco vymyslíme a nadiktujeme to. Ustavil jsem proto pracovní skupinu kolegů napříč rozhlasem, včetně zpravodajství a internetové redakce, a požádal je, aby nad tím popřemýšleli. Spoustu věcí už upravují existující normy, jako je Kodex Českého rozhlasu nebo náš interní pracovní řád, který se zabývá mimo jiné právě možným poškozováním dobrého jména rozhlasu ze strany zaměstnanců. Výsledkem je jednostránkový soubor, který oblast upraví, ale nesešněruje, jak to udělala například BBC. Snahou je domluvit se, co je normální, a co už je za hranou. Chápu, že sociální sítě nutí k okamžitým emočním reakcím, ale je třeba vnímat, že kdokoli pracuje v médiu veřejné služby, jistou míru svobody projevu tím ztrácí. Tak to prostě je. Sociální sítě jsou bez debat veřejný prostor a cokoli na ně umístíte, musí se brát jako to, co zveřejníte v médiích. Jeden kolega to shrnuje jasně: co vím, že bych neřekl do vysílání, nenapíšu na sociální síť.

Je to smutné, ale kvůli sociálním sítím jsem ztratil iluze o spoustě osobností. Je řada lidí, jejichž práce si vážím a nemám jí co vytknout, naopak k nim vzhlížím, ale když pak sleduju úroveň jejich komunikace na sítích a to, jak se nechají strhnout emocemi a expresivitou, docházím k tomu, že pánbůh přidal tady a ubral někde jinde. Toho by se měli vyvarovat pracovníci Českého rozhlasu, my bychom pořád měli být etalonem v komunikaci a ve způsobu, jak se na veřejnosti vyjadřujeme.

Proč zavřete post zahraničního zpravodaje v Londýně a proč otevřete nový post ve Francii?

Už když z Británie odcházel Jiří Hošek a střídal ho Jaromír Marek, věděli jsme, že post v Londýně bude časově ohraničen. Chtěli jsme zaznamenat výsledek hlasování o vystoupení Británie z Evropské unie a pak zmapovat, co brexit udělá v praxi. Datum 31. 12. letošního roku jsme měli jako finální. Vyhodnotili jsme si, že teď už není proč mít přímo v Británii zpravodaje, Londýn bude samozřejmě finanční i společenskou Mekkou, ale jsme ho schopni pokrýt létajícími reportéry, dopravní spojení do Anglie funguje stále dobře. Existuje tam i spolehlivá síť spolupracovníků jako Jan Jůn či Ivan Kytka.

Francii jsme pokrytou mívali, pak jsme o tamní pozici s odchodem Jana Šmída do televize přišli. Teď se blíží francouzské prezidentské volby, na pozadí odchodu Angely Merkelové z postu německé kancléřky a tudíž hledání nového přirozeného evropského lídra, jímž by mohl být právě nový prezident Francie. Sledovat německo-francouzský vztah je pro nás zásadní. Navíc ve Francii začínají probublávat určité společenské tlaky, včetně protestů ze strany bývalých generálů. Máme tu šikovného frankofonního kolegu Martina Baluchu, který už své schopnosti prokázal v zahraniční redakci, ukázal se v nejlepším světle při amerických prezidentských volbách, kdy v USA jako druhý zpravodaj doplnil Jana Kalibu. S Martinem počítáme, že by na jaře do Paříže odcestoval.

Jeden post tedy zavíráme a druhý otevíráme, finančně to v podstatě nebudou náklady navíc. Řešíme ale, jestli po dobu českého předsednictví Rady Evropské unie neotevřít druhý post v Bruselu. Vyzkoušeli jsme si to u prvního českého předsednictví a teď zvažujeme, zda tak na půl roku neučiníme znovu. To jsou jediné změny, které v oblasti zahraničních zpravodajů děláme, jinak je síť postavena kvalitně. Jsem rád za kolegyni Milenkovičovou v Moskvě, za kolegu Macháčka v Káhiře, který tam mimochodem výrazně přesluhuje, za kolegu Jakše, který se z Pekingu přesunul do Bangkoku, do bezpečnějších vod, kde je pro něj práce jednodušší z pohledu přístupu ke zdrojům či vycestování, byť se původně zdálo, že bude cenné mít zpravodaje přímo v hlavní městě Číny.

Někdejším zahraničním zpravodajem v Anglii a předtím v Německu byl Jiří Hošek. Budete s ním po jeho nedávném vyhazovu ze Seznam Zpráv dál spolupracovat, myslím na pořadu Jak to vidí?

Ne, žádnou další spolupráci s ním neplánujeme.

Jak jste si vyhodnotil rušení 116 pracovních pozic v roce 2018, o němž se svého času vzrušeně diskutovalo i na parlamentní půdě a které výrazně kritizovala ODS?

Paradoxní bylo, že toto čistě manažerské rozhodnutí napadla pravicová politická strana, jejímž jsem shodou okolností kdysi býval členem, o to zvláštnější to pro mě bylo. Myslím, že nakonec všichni vidí, že zrušením 116 pracovních pozic Český rozhlas nesešel na úbytě a nabízí dokonce víc služeb než v roce 2018, kdy se místa rušila. Byl to krok správným směrem. Umožnilo nám to čtyři roky po sobě zvyšovat mzdy. Průměrná mzda se za dobu, co jsem generálním ředitelem, zvýšila zhruba o pět tisíc korun. Nyní jdou nahoru všechny ceny, ať jsou to energie či všechny další vstupy, naopak na straně výnosů evidujeme jistý pokles u právnických osob, které by měly za přijímače platit. Při sílící krizí, která nastane po covidu, a zdražování, jehož jsme dnes všichni svědky, může začít klesat i platební morálka u fyzických osob, domácností. Sice jsme rádi za prodloužení výjimky na DPH, ale to nejsou žádné nové peníze. Při vědomí toho všeho bych rád nadále nabízel posluchačům stávající rozsah služeb, nerad bych je osekával a omezoval. Cílem je proto mít dobře zaplacené zaměstnance, kteří nám nebudou utíkat ke konkurenci, kteří budou rádi, že mají za zády spolehlivého zaměstnavatele, a to nejde udělat jinak, než vytvořit finanční rezervu. Určitě v příštím roce budu chtít sáhnout do počtu pracovních míst, už se na to s kolegy připravujeme po právní i ekonomické stránce. K další optimalizaci počtu pracovních míst rozhodně bude muset dojít. Jinak nebude provoz Českého rozhlasu do budoucna ufinancovatelný – za předpokladu, že se nezvýší koncesionářský poplatek. Ten se jen tak nezmění, politickou vůli k tomu nevidím, byť toto téma budu chtít směrem k rýsující se vládní koalici otevřít a budu chtít u poplatku dosáhnout aspoň indexace. I když ani to nás nemusí zachránit. Jen pro informaci – rozhlasový poplatek se od roku 2005 nezměnil a činí 45 Kč měsíčně. Jeho reálná hodnota je však vlivem inflace nyní mnohem nižší a pohybuje se kolem 30 Kč.

Kolika lidí by se optimalizace, česky rušení míst, mohlo v této druhé vlně dotknout? Dnes má Český rozhlas kolem 1.430 zaměstnanců. 

Má-li chystané snížení počtu pracovních míst přinést konkrétní, hmatatelný výsledek, musí jít o stovky pozic. To říkám otevřeně. Nutno zdůraznit, že mezi 116 pozicemi rušenými v první vlně, tedy v roce 2018, byly také takzvaně dlouhodobě neobsazené pozice. To je první množina, na kterou se znovu zaměříme. Dál je tu určitá skupina kolegů, kteří budou sami chtít využít programu výslužného k odchodu do důchodu. Velkou část finanční rezervy, kterou optimalizací získáme, chci nasměrovat do personálních nákladů, do mezd zaměstnanců. Abychom byli konkurenceschopní a aby tu pracovali lidi dobře zaplacení. Když totiž od nás odcházejí, je to v drtivé většině kvůli penězům. Část rezervy pak musí pokrýt nové služby, které jsme už rozjeli či které chystáme. Mandatorní výdaje z našeho dvoumiliardového rozpočtu jsou čím dál vyšší a neúprosnější.

Co vše mají zahrnout vámi rovněž plánované „drobné úpravy organogramu“?

Rovnou řeknu, že největší změny dozná divize Výroby, zásadní pro náš další rozvoj. Je nutné ji ještě víc provázat s programem jako takovým, vpustit duch konkurence dovnitř výroby, prostřednictvím systému kreativních producentů, otevřít se externím autorům, zvukařům, zvukovým designérům. Už dnes vznikají některá díla tak, že si dotyčný dramaturg raději najme někoho z externího prostředí, než aby sahal po interních lidech, což není dobře.

Jinak jde spíše o kosmetické změny, převody malých útvarů do větších celků. Vycházím ze zkušenosti z provozu za dobu svého prvního mandátu, v uplynulých pěti a půl letech. Kupříkladu v každé regionální stanici je dnes zpravodajská redakce, která podléhá pražskému vedení. Když tento systém v letech 2012 a 2013 vznikal, měl svou logiku, zprávaři měli plnit především úkoly pro svou mateřskou regionální stanici, doplňkově pak pro celoplošné okruhy Radiožurnál a Plus. Poměr se časem otočil, spousta regionálních ředitelů je nespokojena s tím, že redakce není vždy ochota chystat příspěvky s čistě lokální tematikou, ale to je to, co má regionální stanice odlišovat. Jsem připraven systém upravit tak, že část redaktorů by přešla zpátky pod regionální stanice, aby se mohla věnovat výhradně lokální žurnalistice, abychom ji v regionálním vysílání posílili, a část redakce by zůstala nadále podřízena pražské centrále zpravodajství, právě za účelem dodávek pro Radiožurnál, Plus a také iRozhlas.cz.

Už před pěti lety jste měli v ruce rozsudek, který rozhlasu přiznával miliardu za odpočet DPH. Chtěli jste z ní ostatně platit digitalizaci. Myslíte, že někdy doputuje na konta Českého rozhlasu?

Jsem k tomu skeptický. Spor trvá už 15 let, do roku 2006, a momentálně máme v ruce verdikt Ústavního soudu, který rozhodl, že celou škálu nižších instancí je nutné absolvovat znovu, čímž se spor prodlužuje o další léta. Myslím, že pokud tu budeme spolu mluvit za dalších pět let, řeknu vám, že nejsme schopni onu miliardu vymoci. Já se nedočkám toho, že by kdy přistála na účtech Českého rozhlasu, byť jako řádný hospodář o to budeme usilovat.

Váš předchůdce Peter Duhan odcházel z rozhlasu poté, spustil Český rozhlas Plus. Vy byste mohl odejít třeba jako ředitel, který zanechá svému nástupci o miliardu víc na rozhlasovém účtu, ne?

Obávám se silně, že takovou radost nezažiju a ani ji svému nástupci nepřipravím. Příslušný soudní spor je tak složitý a mnohovrstevnatý, že nečekám, že bychom se dobrali definitivního výsledku.

Jak byste charakterizoval svůj vztah s aktuální Radou Českého rozhlasu jedním slovem?

Korektní. S některými členy se nemusím názorově shodnout, ale zásadní pro mě je, že nikdo z nich proti rozhlasu nebojuje, nechce rozhlasu škodit, jít proti němu, prosazovat třeba zájmy privátního sektoru, což se tu v minulosti také dělo. Vůči rozhlasu mají všichni současní radní přátelský vztah.

Už od dob, kdy jsem tu pracoval v managementu vedeném Václavem Kasíkem, respektuju, že rada je kontrolním orgánem Českého rozhlasu, se kterým mám pracovat. Rad jsem tu za dvacet let zažil hodně, byly to rady rozmanité, tu pracovitější, tu méně pracovité, tu složené z výraznějších osobností, tu méně. Rada má své zákonné povinnosti i pravomoci a vždy se podle nich jejich členové chovali – pokud  ne, upozornili je na to ostatní radní anebo přímo já, na uzavřených jednáních. Byť členy rad nominují občanská sdružení, kandidáti se ucházejí o podporu v poslanecké sněmovně a logicky tedy určitou vazbu na politiky mají. Ideální model má podle mě Švédsko, kde víte, za kterou politickou stranu kdo v radě je, tudíž víte, odkud vítr fouká, když zvednou připomínku.

„Budu i nadále usilovat o nestrannou veřejnou službu, která neostrakizuje menšinové názory,“ slíbil jste v projektu. Radní ale kritizují, že konkrétně stanici mluveného slova Český rozhlas Plus chybí názorová pluralita, přejí si víc názorových proudů a skupin. Místopředseda rady Tomáš Kňourek považuje názorové pořady za probruselské a radní Vítězslav Jandák prohlásil, že nechce mezi spolupracovníky „furt ty stejný ksichty“. Co vy na to?

Na svůj názor mají právo a je to jejich kompetence. Vždy jim budu oponovat, že Plus je úspěšný projekt, je jednou z našich výkladních skříní. Kdyby nebyl úspěšný, nemá takovou poslechovost. Kolega Šabata a kolega Pokorný ode mě vědí, že z 95 % ho hodnotím jako bezchybný, byť si v jeho vysílání umím představit širší názorovou paletu, větší pestrost v oblasti komentářů. Byť za cenu toho, že někteří autoři, komentátoři nám mohou svými názory vadit, že s nimi nebudeme souhlasit.

Radní se také opakovaně vrací k zastoupení SPD. Dokonce v únoru přijali usnesení, ve kterém stojí, že mají “určité pochybnosti ohledně vyváženého zastoupení zástupců politických stran a hnutí ve zpravodajství a publicistice Českého rozhlasu”. O měsíc později Josef Nerušil – dnes už bývalý radní a také neúspěšný pražský lídr SPD ve sněmovních volbách –, prohlásil, že vedení rozhlasu jeho pochyby „uspokojivým způsobem rozptýlilo“. Jak jste to dokázali?

Problém s SPD je v tom, že jejich představitele do pořadů zveme, ale oni do nich nechodí, stejně jako v České televizi. To se děje dlouho, kdysi jsme si o tom i psali s panem předsedou Okamurou. Psal jsem mu, že pokud na pozvání budou odpovídat kladně, bude i jejich zastoupení ve vysílání vypadat jinak. Typickou reakcí ale bylo, že představitelé strany řekli, že nepřijdou, protože do vysílání půjde šéf hnutí, a ten pak nepřišel. Radní Nerušil takové vysvětlení přijal, i když jeho výstupy jsem nakonec vnímal jako kolorit blížící se předvolební kampaně. Tím, že pak přijal nabídku vést pražskou kandidátku SPD do voleb, potvrdil, že jeho předchozí snahy v radě měly sloužit k tomu, aby se v rámci hnutí zviditelnil. Nicméně oceňuju, že z rady sám odstoupil a také že se neúčastnil volby generálního ředitele.

Bývalý radní Nerušil vás letos také vyzýval k tomu, abyste odvolal šéfredaktora Plusu Petra Šabatu, a to pro jeho někdejší členství v normalizační KSČ. Jak se s touto výzvou vypořádáte?

Nehodlám Petra Šabatu vyzývat, aby z těchto důvodů rezignoval na svou funkci. Nechci kádrovat lidi za každou cenu. Druhá věc je, že jsem o tomto jeho minulém angažmá nevěděl. Do funkce jsem ho jmenoval z úplně jiných důvodů – na základě jeho odbornosti, novinářské zkušenosti a kariéry, kterou jsem mohl sledovat, tedy té porevoluční, v roce 1989 mi bylo 13 let. Reagoval jsem na návrh kolegy Pokorného a kolegy Ondráčka a neměl jsem důvod nereflektovat na tento návrh pozitivně. To, co prezentoval radní Nerušil, si musí v sobě zpracovat především kolega Šabata. To je o něm. Nechci tyto věci bagatelizovat, když někdo působil v médích před rokem 1989, působil v médiích, která byla jednoznačně propagandistická. Možná by právě on měl být o to víc citlivý na to, jakou škálu na Plusu prezentovat, o to víc otevřený při volbě komentátorů a respondentů, aby svůj cit pro pluralitu dokázal.

Výrazná personálie na závěr: proč vlastně z rozhlasu odešel Luboš Xaver Veselý? Mluvili jste o tom?

Kontakt s ním byl veden kolegou Mengerem, šéfem regionálního vysílání, bylo to v jeho kompetenci, já jsem se s Xaverem viděl dvakrát, z toho jednou hned na začátku jeho spolupráce s rozhlasem. Důvodu jeho odchodu jsem celkem rozuměl – věděl, že v předvolební době může vnitřně cítit problém dostát závazkům, které má vůči rozhlasu veřejné služby ve smyslu Kodexu a dalších předpisů, a tím, co chtěl říkat na své platformě, na YouTube. Už po incidentu, kdy se nelichotivě vyjádřil vůči jedné z našich externích kolegyň, jsem mu sdělil, že i na něj jako externího spolupracovníka rozhlasu se vztahují předpisy veřejnoprávní instituce a že je pro mě nepřijatelné, aby se pohyboval na hraně Kodexu či vyloženě za ní. To myslím v jeho rozhodnutí převážilo, jinou diskusi jsme ani nevedli.

Vyplatila se vám tahle personální akvizice?

Vždycky se pousměju, když někdo tvrdí, že Xavera jsme angažovali na základě jakéhosi hradního či jiného příkazu. Tehdy regionální vysílání ztrácelo dech, chyběla nám v něm zábavní talk show zejména kolem poledního a neměli jsme nikoho, kdo bude schopen srozumitelně komunikovat s cílovou skupinou, na kterou regionální stanice Českého rozhlasu míří. Xaver tehdy shodou okolností zrovna končil na Frekvenci 1. To byly jediné důvody, proč tehdy od kolegy Mengera dostal nabídku.

Akvizice se určitě vyplatila z hlediska regionálního vysílání. To ve své množině šlo v poslechovosti nahoru, Xaverův pořad na regionálních stanicích fungoval, byl oblíbený. Jediný problém je, že Xaver je rozporuplná osoba. Nadělal jsem si tím něco komunikačních problémů, ale hodnotím to jako etapu, která regionálním stanicím neublížila a neublížila ani Českému rozhlasu. Když udělal něco, co se mi nelíbilo, zpětnou vazbu ode mě vždycky dostal. Osobnosti mívají své plusy i své mínusy. Převážilo to, že pomohl regionálnímu rozhlasu v poslechovosti, to je prostě fakt.

 Rozhovor byl zveřejněn na serveru Médiář dne 23. listopadu 2021.

Text: Ondřej Aust, foto: Vojta Herout