Den 21. srpna se letos stal významným dnem v našem kalendáři. Rok co rok připomínáme smutné výročí vpádu cizích vojsk na území tehdejšího Československa. Někdo může říct: proč drásat nezahojené rány? Vždyť cizí okupace a následná „normalizace“ zůstávají dodnes pro náš národ mimořádně traumatizujícím historickým zážitkem. Ano, byl to příběh zrady spáchané na Češích a Slovácích domnělými „bratry“, ale také vlastními slabošskými vůdci, kteří neunesli tíhu své odpovědnosti za osud národa. Příběh ponížení, zlomených osudů, zmařených životů.

 Je to pravda, leč není to pravda celá. Z tragických událostí srpna ´68 lze vytěžit mnohem povzbudivější ponaučení. Pokud hodnotíme dějiny v úsecích delších než 20 let, nevychází náš národ z té doby temna jako poražený. Tehdy se zdálo, že na naši republiku nevratně padla dusivá noc a že, řečeno s Karlem Krylem, tato noc nebude krátká. V narážce na dočasný pobyt sovětských vojsk se vtipkovalo, že „jednotkou dočasnosti je jeden furt“. Ta noc skutečně nebyla krátká, ale věčná také nebyla. Když se rozednilo, bilance pro nás vůbec nevypadala špatně. Nezvaná okupační vojska nakonec opustila naše území tryskem a kde je konec jejich rudým koutkům a propagačním nástěnkám? Brežněvova doktrína údajně opravňující kremelské mocipány zasahovat všude, kde je ohrožen socialismus – hranice nehranice – skončila v propadlišti dějin, spolu se svými tvůrci, jejichž jména si dnes vybaví jen odborník. Stát, který tehdy pošlapal naši svrchovanost, nakonec pozbyl tu vlastní. Zrůdná ideologie, kterou Sovětský svaz zaštiťoval svou imperiální rozpínavost, se stala okrajovou všude, i ve své vlasti. Imperiální rozpínavost dnes tu stojí nahá, bez ideologické zástěrky.

Česká republika se mezitím stala prosperující součástí zcela jiného mezinárodního uspořádání. Naše bezpečnost ještě nikdy nebyla tak spolehlivě zajištěna jako nyní. Vyhlídky na blahobytnou a mírovou budoucnost jsou nesrovnatelné se sliby, kterými nás po mnoho let krmili komunističtí emisaři a jejich domácí nohsledi. Historický úspěch ovšem by nám neměl bránit v připomínce všech těch nevinných a bezbranných lidí, kteří se stali nahodilými oběťmi barbarského vpádu, anebo ve vědomém odporu položili život za naši svobodu a národní hrdost.

Ne náhodou se dnes setkáváme právě zde. Před jednapadesáti lety před tehdejším Československým rozhlasem stála barikáda, tanky, vládla zde bojová vřava, lidé umírali. Historie se opakovala a stejně jako v květnu 1945 zde Češi bránili demokracii, svobodu, ale také rozhlas. Jediný rozdíl byl v tom, že v osmašedesátém roce čelili obránci – a to doslova holýma rukama - okupantům sovětským.

Československý rozhlas byl v té době znovu hlavním zdrojem informací a psal opět novodobé dějiny naší země. Rád bych proto vyzdvihnul i statečnost a obětavost všech rozhlasáků – pamětníků, kteří tehdy ve vysílání pokračovali, přestože k nim doléhala střelba z okolních ulic.

Byla to doba velkých ideálů, velké odvahy i statečnosti, stejně jako doba obrovské frustrace. Frustrace z okamžiku, kdy invaze vojsk Varšavské smlouvy zadusila demokratické ideály a počínající plamínky svobody. Byl to šok pro celý svobodný svět a trauma pro naši zemi – pro lidi, na které najednou mířily samopaly, děla a kulomety sovětských vojáků, dřívějších osvoboditelů z května 1945. Následovaly roky normalizačního režimu, destruující ideály, společnost a její hodnotové žebříčky.

Pojďme tedy nyní uctít památku všech, kteří v srpnu 1968 zahynuli při obraně naší země. Pojďme věnovat vzpomínku všem statečným, kteří vzdorovali komunistickému režimu a čelili jeho perzekucím, aby hájili demokratické hodnoty, na kterých naše republika vznikla.

Soudobý bulharsko-francouzský filozof  Tzvetan Todorov napsal: „Život sice prohrává se smrtí, leč v zápase s nebytím vítězí paměť.“ My nezapomeneme.

Děkuji za pozornost.

 Generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral projev přednesl na pietním aktu před budovou Českého rozhlasu dne 21. 8. 2019.