V Českém rozhlase pracuji 16 let a na každé pozici, kterou jsem zastával – od řadové až po manažerské – jsem vždy ctil a hájil zájmy média veřejné služby, jeho objektivitu, nestrannost a vyváženost. Jako generální ředitel jsem vždy vedl otevřený dialog se zaměstnanci a neváhal hájit jejich kvalitní práci a profesionalitu. Vždy jsem také přede všemi hájil dobré jméno Českého rozhlasu.

Mrzí mě, že někteří zaměstnanci Českého rozhlasu zveřejnili ve svém prohlášení, ze dne 1. 2. 2018 obvinění, která musím odmítnout a ohradit se proti nim.

Všichni zaměstnanci Českého rozhlasu měli vždy pod mým vedením pro svou práci takové podmínky, aby ji mohli vykonávat svobodně a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Stejně tak se dělo i v případě reportáží o pozemcích s nejasným vlastníkem, které připravoval redaktor Janek Kroupa a další redaktoři. Všechny zpravodajské či publicistické příspěvky byly odvysílány či napsány a zveřejněny.

Podotýkám, že jsem také v drtivé většině bodů odmítl stížnost společnosti Agrofert (text mé odpovědi najdete v příloze). Mé stanovisko k této věci si vyžádala Rada ČRo, na kterou dotyčná firma své výtky k reportážím Janka Kroupy adresovala.

Nikdy jsem nepopíral závažnost tématu, na přímý dotaz členů Rady ČRo jsem pouze loni v listopadu vyjádřil pochybnosti o kvalitě zpracování. Tak, jak jsem deklaroval, jsem nechal vypracovat k této věci odborné analýzy, z toho jednu jsem nechal zadat Karlu Hvížďalovi, kterého si vybrali na své přání pracovníci zpravodajství ČRo. S nimi jsem také o věci otevřeně hovořil a seznámil je s mými výhradami a zároveň deklaroval, že pokud se moje podezření o nedostatcích nepotvrdí, budu jedině rád.

Ze tří zpracovaných analýz jsem mohl pro dané téma využít pouze jednu, analýzu Institutu komunikačních studií a žurnalistiky FSV UK, která byla nejkomplexnější a nejlépe zpracovaná. Ta bohužel potvrdila mé pochybnosti a ukázala, že v reportážích k danému tématu byla řada diskutabilních jevů a nedostatků. Stejně tak mě v mém postoji utvrdily názory dalších mediálních odborníků a právníků, kteří pro mě dané téma analyzovali.

Analýzy pana Hvížďaly a Newtonu neposkytovaly odborný rámec, na základě kterého by bylo možné téma hospodaření na pozemcích s nejasným vlastníkem objektivně hodnotit. Materiál Karla Hvížďaly byl spíše esejistickým útvarem, práce společnosti Newton se zabývala převážně kvantitativním výzkumem, nikoli však kvalitativní složkou a rámováním obsahu.

Po objektivním přečtení všech tří analýz, které jsou veřejně dostupné, musí každý vidět rozdíl v jejich zpracování. Stejně bych si mohl počínat já a uvést, že autoři „Prohlášení zaměstnanců“ si ve svém textu vybírají „účelově“ jen ty pasáže, které hovoří v jejich prospěch. Já ale tímto způsobem postupovat nechci.

Zaměstnanců i práce Českého rozhlasu jsem se v minulosti mnohokrát zastal a zastávat budu – vždy, když tato práce bude kvalitní a dobře odvedená. Pokud bych ale hájil chyby a nedostatky, jen bych tím podkopával důvěru veřejnosti v to, že Český rozhlas pracuje objektivně a podle platných zákonů a Kodexu ČRo.

Právě já jsem byl tím, kdo kdysi zakládal v Českém rozhlase investigativní buňku zpravodajství a podporoval jejich práci, a to přístupem „padni komu padni“. Tím více se mě dotýkají slova Janka Kroupy, který k mé lítosti nemá na zřeteli dobro Českého rozhlasu a není schopen přiznat vlastní chybu, ačkoli byla potvrzena nezávislým a respektovaným zdrojem.

V této souvislosti bych rád zdůraznil, že nedostatky v reportážích Janka Kroupy a jeho spolupracovníků potvrdila jak analýza IKSŽ FSV UK, tak i Rada pro rozhlasové a televizní vysílání a Rada Českého rozhlasu.

Zároveň mi dovolte vás odkázat na již zveřejněné materiály, které souvisí s tímto tématem.