Slovo „objektivita“ je permanentním zaklínadlem mediálního světa. Tím spíš by nebylo od věci se zamyslet nad tím, co vlastně toto slovo znamená. Neuškodilo by také položit si několik otázek – například: Může existovat objektivita ve své nejčistší podobě? Je v silách člověka být v každém ohledu objektivní? Neměla by být objektivita, kterou v médiích hledáme, spíše něčím úplně jiným?

Pokud k sobě budeme všichni upřímní, nezbyde nám nic jiného než si připustit holý fakt, že objektivita jako taková je ideálem, kterému se můžeme snažit přiblížit, ale nikdy nesplníme všechna jeho kritéria. Stejně jako nikdy nezískáme absolutní ideál sociální rovnosti, nepřiblížíme se ideálu krásy, nedosáhneme ideálního demokratického zřízení. Nikdo z nás prostě není schopen proces poznání a popis do puntíku oprostit od zkušeností, zvyků, emocí, hodnocení a dalších vlivů. To by dokázala snad jen pokročilá umělá inteligence. Předznamenalo by to nicméně vznik světa, který je bez lidského rozměru, sterilní, nezajímavý a uniformní.

Na co bychom se však měli soustředit všichni včetně veřejnoprávních médií, je: co nejlépe se zaměřit na cestu k objektivnímu poznání. Využívat v maximální míře srovnání, konfrontaci zkušeností, nabídnout co nejširší diskusi. Pro nás – Český rozhlas – to znamená posluchačům dát k dispozici co možná nejširší paletu názorů i řečníků, komentátorů či respondentů. A to i přesto, že se nám jistý názor nemusí líbit. To je svoboda projevu, to je pluralita, vzájemný respekt a demokracie. Měřítkem této cesty je pak pravda. Hodnota, která se nedá ošálit a kterou i při její subtilnosti snadno změříme. Protože přísloví „Lež má krátké nohy“ naštěstí i v dnešním světě stále platí.